do festivalu zbývá
© 2010 Abaton Systems | Created by C.S.C.
© 2010 Abaton Systems | Created by C.S.C.
Po červencovém koncertu Oasis ve Wembley, kterým právě Kasabian předskakovali, jsme se rozhodli, že je zkrátka musíme vidět ještě jednou, až pojedou svoje vlastní turné ke své poslední desce. Londýn nad Temží, město kde jsem několik měsíců pracoval, kam se vždycky rád vracím a kde mám stále spoustu známých, byl na programu turné 14. listopadu. Pořadatelé situovali koncert také do Wembley, tentokrát však do tzv. Wembley Arény, což je multifunkční hala hned vedle kolosálního fotbalového stadionu. Zájem o lístky byl tak velký, že pořadatelé museli přidat ještě jednu show na neděli 15tého. I tak se nám je nepodařilo z oficiálního předprodeje získat, protože byly pryč za několik hodin. Ebay to jistil… Podařilo se sehnat lístky kolem 55ti liber na stání na ploše. O dost dráž než z oficiálních předprodejů, ale nedovedu si představit, že bych právě na tuhle kapelu stál nebo nedej bože seděl někde v ochozu, zvláště po zkušenostech z Wembley, kde to na ploše vážně žilo – to se musí zažít…
Společnost mi dělala moje kamarádka Katka, se kterou jsem absolvoval i červencový výjezd a vlastně to byl její nápad udělat si výlet do Londýna i v listopadu. Odlet byl naplánován trochu paradoxně na pátek 13tého, což mohlo v někom vzbuzovat menší obavy. Po příletu na letiště v Lutonu nás čekalo klasické britské počasí, déšť, vítr atd. Po příjezdu do centra Londýna nás autobus vysazuje jako obvykle na Viktoriině nádraží. Nahoře v budově jsou fast foody, takže ihned dáváme pozdní oběd. Tohle místo mi ovšem vrací zpátky ty nejčernější vzpomínky, protože právě zde v McDonaldu jsem nějaký čas pracoval a vážně bych nikomu nepřál prožít to, co jsem zde prožil já. To je na knížku… :-) Kupujeme Oyster karty na dopravu po městě, volám známému Patrikovi, u kterého vždycky bydlíme a vyrážíme autobusem č. 52 směr Kensal Green. Malý řadový viktoriánský domek na Lushington Road je na víkend náším druhým domovem. Ubytujeme se a míříme do města. Nastupujeme do nadzemky směr Camden Town.
První zastávka je hospoda Prince Albert, kde dělají dva moji kamarádi Andrej a hlavně Pavel, ke kterému jsem si nechal poslat lístky. Vždycky tady z protekce dostaneme nějakou tu slevu nebo i pár pivek gratis, což je - vzhledem k cenám alkoholu v Británii - celkem sympatické. Je pátek večer a kluci jsou docela busy, takže si s nimi moc nepokecáme. Pavel říká, ať přijdeme také zítra, že bude míň lidí a bluesová kapela se sympatickou zpěvačkou. Pokračujeme tedy přes nedaleký kuřecí fast food dál do města. Na Tottenham Court Road vystupujeme z autobusu a naší druhou zastávkou je stylový metalový klub The Intrepid Fox. Zde se dáváme do řeči s jedním starším Angličanem a dvojicí slečen, které po chvíli začne otravovat nalitý dlouhovlasý Francouz… Angličan to sleduje a říká „žabožroutovi, aby vysmahnul.“ Ten je ještě drzejší, a tak chlápek mávne na vyhazovače, kteří doslova odvlekli frantíka ven z klubu… Jdeme dál. Přijeli jsme za muzikou, a tak jdeme někam, kde hrají britskou indie music. V tomhle ohledu mě klub Royal George nikdy nezklamal. Tady se to trošku zvrhlo. Nějak jsme si vyhodili z kopejtka, a tak dáváme jednu vodku s Redbullem za druhou a když už chodí na bar i Katka, která neumí anglicky pípnout, je vidět, že se něco děje. A děje. Dokonce na baru „domluvila“, aby zahráli ještě nějaký Kasabian. A je to tady - Fast Fuse a my paříme jak nikdy :-) Balíme to asi ve tři ráno, hledáme autobus, ale nechce se nám přestupovat, a tak jedeme linkou č. 6 někam směr Willesden, což je sice kousek od Kensal Green, ale jede to jakoby více ze severu a já zjišťuji, že nemám ponětí, kde vystoupit… Asi po půl hodině cesty přijíždíme k osvětlené sportovní hale a mě napadá, že tohle musí být to „tehdy rozestavěné sportovní středisko kousíček nad naším domkem“. A taky že naštěstí ano. No je vidět, že když má člověk trochu „nakoupeno“ tak domů trefí vždycky… :)
Druhý den vstáváme v klídečku kolem poledne a vyrážíme na Oxford Street a Covent Garden na nákupy. Kupují se především hadry. Katka zapomíná kabelku v Roxy, takže se pro ní z obavami vracíme, ale naštěstí nám ji prodavačka hned u vchodu s úsměvem podává… Nakupování s Katkou je na mašli, a tak si jdeme odpočinout do baru Verve, kde mají do osmi večer drinky za polovinu. Odtud opět směr Prince Albert na Camdenu, kde nám Pavel nabízí 50 percent off, pokud si dáme něco k jídlu. Proč ne? Anglická kuchyně není nic moc a tohle jídlo to jen potvrdilo. Vepřová kotleta s hnědou sladkokyselou omáčkou politá smetanou a s karamelizovaným jablkem navrchu byl vskutku „kulinářský“ zážitek. Alespoň nám do toho hrála živá hudba a ta zpěvačka byla opravdu docela roztomilá. Loučíme se a Pavel říká, že mám zítra zavolat. Šli by prý s Markétou zítra s námi s tím, že snad seženou lístky z ruky před arénou.
Koncert je až večer, takže jedeme směr O2, kde je výstava krále popu. Nadzemka ovšem na podzim v neděli nejezdí, protože se provádějí údržby, a tak musíme výlukovým autobusem až na Stratford, kde je k vidění rozestavěný olympijský stadion pro rok 2012. Zde máme přestoupit na Jubilee line a jet dvě zastávky přímo k O2. Naneštěstí zrovna Jub. line je v neděli 15. 11. mimo provoz, a tak musíme „tramvajkou“ DLR… Cesta, která měla trvat slabou hodinku tak trvala více než trojnásobek. Co se týče londýnské dopravy - klasika. Výstava samotná byla moc pěkná, ale za 18 liber bych toho čekal trošičku víc. K vidění bylo spoustu kostýmů, jak klasických z videoklipů, tak nových pro chystané koncerty, dále různé rekvizity z Neverlandu a samozřejmě populární bílá rukavička s diamanty od Swarowskiho. Největší mínus byl v tom, že se nesmělo nic fotit, protože prý jde o „soukromou sbírku.“ Škoda, nicméně je nejvyšší čas vyrazit. Zpátky nenecháváme nic náhodě a doplácíme si na travel kartu necelé 2 libry abychom mohli metrem až domů (cesta zpátky trvala asi půl hodinky…). Tam si berem na cestu „něco k pití“ a hurá na autobus směr Wembley.
Před arénou už stojí desítky lidí, hraje hudba a je tu také spoustu stánků s pivem a občerstvením. Ozývají se známé melodie od Arctic Monkeys, Kasabian, Enemy, Oasis, The Libertines atd. Trochu vedle se mi zdálo zařazení Bruce Springsteena do, do té doby, výhradně britského playlistu… Volá Pavel, že jdou od metra a míří k nám. Vypráví, jak kupoval cestou lístek u překupníka, který chtěl nejdříve 100 liber, nakonec však zlevnil na 40. Bohužel nemají na stání na plochu a tak se po vstupu do arény rozdělujeme. Wembley Arena mi připomíná svou strukturou i kapacitou zimní stadion v Plzni. Na scéně už je první předkapela, nějací Dark Horses. Nástroje a veškerou aparaturu měli v popředí podia, za nimi byla totiž černá opona, která předpovídala nějaké speciální podium jen pro Kasabian. Bohužel jsme viděli pouze dva songy na závěr, protože jsme stáli ve frontě na šatnu a pak na pivo. Hlasatel říká, že za 20 minut přijdou na scénu Reverend And The Makers, což mě osobně dost potěšilo, protože i oni předskakovali Oasis v létě vedle na Wembley Stadium a byli parádní. Tímto vlastně hlasatel vyvrátil předkoncertní fámy, že by snad měl supportovat Noel Gallagher s menším akustickým setem... Čekáme a davem mezitím procházejí „občerstvovači“ v oranžovém se soudkem na zádech a za 4 libry doplňují lidem pivní zásoby. To jsem ještě nikde neviděl… :-)
Na scénu přichází John McClure a jeho Reverend and the Makers. Silence Is Talking otevírá stejně jako na novém albu jejich set list. Následují klasické hity téhle indie kapelky jako Heavyweight Champion of the World, Open Your Window a State of Things. Skvělá je naživo novinka No Soap in a Dirty War. Všichni se skvěle baví, protože Reverend a Makers jsou v současnosti v Británii dcela populární. Závěrečná He Said He Loved Me jen podtrhuje skvělou atmosféru. Kapela se loučí a technici odklízejí jejich „nářadí“ z podia. Máme chvilku, takže běžím pro pivo, protože po „doplňovačích“ v oranžovém už se slehla zem. Není divu, protože aréna je naplněná k prasknutí (tipnul bych tak 10 - 12 tisíc lidí) a každý napjatě očekává začátek.
Vracím se právě včas. Světla zhasínají a ozývají se zvony odbíjející začátek show. Po chvilce se rozsvěcují pátrací reflektory doplněné zvukem vrnící elektřiny, jakoby pátraly po uprchlících z nápravného zařízení. Z tlampačů se ozývá jakési hlášení nebo spíše „šílený projev“ v italštině, nad podiem se střídají nápisy a k oponě přicházejí dva „zřízenci“ blázince West Ryder s nápisem SANE na zádech, aby si je nikdo nespletl s pacienty. Za úvodního riffu novinky Julie and the Mothman otevírají oponu a vy jako byste se dívali do obrazu nebo zrcadla s pozlaceným rámem. Parádní scéna s různými rekvizitami z blázince nesmírně pasuje k názvu alba a za takovýhle začátek show by se určitě nestyděl ani MJ… Popravdě, moc jsem tenhle song najetý neměl – stejně jako lidi kolem. To druhá pecka Underdog už rozhýbala všechny a davem už létají kelímky, protože nebyl zkrátka k udržení. Skvělý začátek stále graduje. Následná Where Did All The Love Go? a její „encore“ Swarfiga to jen potvrzuje a o klasice Shoot The Runner ani nemluvě. Pět songů odehráno a vy si uvědomujete, že máte docela dost. Vzduch v hale byl totálně vydýchaný. Parádně sestavený playlist s tím však počítal. Následují pomalejší věci jako ID, Processed Beats, Take Aim. Pro West Ryder Silver Bullet si pánové pozvali zpěvačku Rosario Dawson, takže song zněl stejně parádně jako na albu. Akustické Thick as Thieves a Ladies and Genltemen jakoby představovali klid před bouří. Rám kolem scény se začíná zbarvovat do oranžova. A je to tady. Fire, pro mě asi největší pařba, kterou Kasabian vypustili na svět, s (pro někoho až úchylným) chytlavým riffem těsně po refrénu, je na řadě… Po úvodní sloce slyšíte kolem sebe jen I’m on fire!!!!!!! a připadáte si jako ve vlnách rozbouřeného moře. Nádhera a vy se po skončení najednou nacházíte úplně jinde, než jste stáli doposud, prostě jste sem doskákali a ani nevíte jak. Na koncertech v Anglii nehrozí, že když náhodou někoho šlápnete nebo strčíte, dostanete ihned KO, jako se to stalo například mně od naštvaného „fanouška“ na Třech Sestrách v Chrástu. Tady se počítá s tím, že kdo jde dopředu, bude asi chtít pařit a počítá s tím, že ostatní kolem něj také. U nás se mnohdy derou do předních řad právě takoví, kteří pak nesnesou jediné otření či nedej bože šlápnutí a končí to mnohdy všelijak. Však víte, o čem mluvím…
Zpátky k muzice. Jak říkám parádní setlist počítal i s tím, že vždy po nějaké „vyšťavňovačce“ následovala pomalejší věc, abyste si mohli vydechnout. Po Fire tedy následovala The Doberman a přišla vážně vhod. Poslední tři songy před pauzičkou totiž opět stály za to: Empire, Fast Fuse a hlavně před přídavkem poslední a kultovní Club Foot to v aréně opět rozhýbaly. Opona se zatahuje aby si všichni „šílenci“ z West Ryder mohli na chvíli vydechnout…
Potemnělá Wembley Arena se chystá na poslední tři songy a závěr parádního večera. Pátrací reflektory jsou opět v plném provozu a na scénu přicházejí zřízenci, aby vpustili na podium Vlada napichovače. Za kvákajícího úvody téhle pecky vstupuje na podium britský komik Noel Fielding v kostýmu, jaký známe z krátkého videoklipu právě k Vlad The Impaler. V jedné ruce drží ostrý kůl a ve druhé model uříznuté hlavy, který následně hází do davu. Opona se otevírá a lordstvo z Leicesteru je opět na scéně. Noel během téhle pecky pobíhá po podiu, rozhazuje utržené hlavy a hecuje publikum. Skvělá show, to se prostě musí vidět…
Po taneční Stuntman přichází na řadu poslední věc, kterou si pro nás Kasabian připravili. Už bývá zvykem, že playlist obvykle zakončuje klasika Lost Souls Forever. Na rozdíl od letního koncertu však upustili od intra v podobě You Got The Love a následné melodii z Terminátora a jdou rovnou k věci. Rám kolem podia se zbarvuje do barev Union Jacku a všichni už sborově zpívají. Konec téhle pecky se jako vždycky dost protáhne. Tom nechá (takovéto lá la láá… však znáte) nejprve zpívat východní tribunu, pak západní, zadní, pak jen stání a na závěr všechno dohromady, takže závěrečný chorál se nese arénou jako na nejlepším fotbalovém zápase a do toho tryskají z podia do davu miliony papírků. Nádhera, co si budeme povídat… Po loučení a odchodu současně asi nejlepší britské kapely je v aréně z papírků takový nepořádek, že vůbec nezávidím těm, kdo to budou uklízet. Jak lidé odcházejí, stále zpívají chorál z LSF. Je to vážně neskutečné. Venku se setkáváme s Pavlem a Markétou a sdělujeme si nejčerstvější dojmy. Prý to byl fantastický pohled ze shora na dav na ploše při Fire! Věřím, protože jsem si to zezdola dal na vlastní kůži :-) Venku kupuji ještě tričko, loučíme se s Pavlem a Markétou s tím, že snad za nedlouho zase v Londýně na viděnou. Doma zjišťujeme, že nemám nikde napsáno, v kolik nám ráno letí letadlo zpátky, a tak ještě ve dvě v noci volám kamarádovi, aby mi to zjistil. Odlet v 10:15 byl o 40 minut zdržen kvůli přetížení letového prostoru nad Německem, takže jsme měli ještě spoustu času něco na letišti pokoupit. Každopádně skvělý víkend v Londýně nad Temží s ještě lepší tečkou v podobě fantastického koncertu.
Autor: Jirka F., jeden z fanoušků Kasabian