Jak vypadá výlet za Kasabian? 18.2. Alcatraz Milán, aneb ať žijí nízkonákladové letecké společnosti!

Miláno, město módy, kultury a špičkového fotbalu jsme navštívili již podruhé. Tentokrát šlo ovšem o akci, kterou jsme si my, milovníci ostrovní indie scény, nemohli nechat ujít - koncert Kasabian v místním klubu Alcatraz, kam pravidelně jezdí i spousta dalších skvělých kapel.

Lístek sám stál jen 25 euro a letenka – podržte se – pouho pouhých 239 korun tam i zpět. Ať žijí nízkonákladovky! Bohužel již několik týdnů před akcí mě odřekla kamádka, se kterou jsem absolvoval předchozí dva koncerty Kasabian v Londýně nad Temží. Lístky a letenky už ale byly zabookované a tak se nedalo dělat nic jiného, než se pokusit střelit lupen navíc těsně před koncertem. Letenku jsme nechali propadnout, protože po zkušenostech z minulých výletů víme, že přepis jména by stál i několik tisíc…

Odlet z Prahy byl naplánován na 6:00 ráno, což znamenalo odjezd z Plzně mezi 3:00 až 3:30, abychom měli nějakou časovou rezervu. Nápad, že nemá cenu jít před letem spát, znamenal, že se všichni čtyři scházíme v deset večer v bárku v centru Plzně, pijem, hodujem a nemůžeme se dočkat. Po příjezdu na letiště dokupujeme v Duty Free několik „vyprošťovacích“ prazdrojů a nasedáme do letadla. Po necelé hodince letu dosedáme za překrásného východu slunce na letiště Bergamo v podhůří Alp, odkud dále busem přímo do centra. Bohužel nikde žádné plakáty dávající echo, že pánové z Leicestru mají zítra koncert. Času je dost, takže si dáváme pravé italské kapučíno v malé kavárně, kde padá rozhodnutí navštívit třetí největší fotbalový stadion v Evropě San Siro již teď. Po prohlídce muzea s nejrůznějšími trofejemi, včetně poháru pro vítěze ligy mistrů následujeme milou černovlasou průvodkyni na prohlídku stadionu. Když přicházíme do ochozů, nikdo nechce uvěřit, že se tady doslova před pár hodinami hrálo utkání AC Milan – Man. Utd. Trávník doslova jako nový a o zbytek odpadků v ochozech se stará komando uklízečů. Po krátké přednášce sympatické brunetky jdem navštívit šatny a různé VIP a novinářské místnosti.

Odpoledne přicházíme na penzion, kde jsme měli booknuté ubytko. Obtloustlý, fousatý a chlupatý recepční – majitel - nám dává cimru číslo jedna. Následně každý z nás zalehl, protože těch hodin bez spánku a s menší kocovinkou už bylo dost… Probouzíme se právě včas, abychom dorazili do místního English Football Pubu, kde běžela projekce zápasu Porto – Arsenal. I přes nepříznivý výsledek a půllitru piva za více než 5 euro jsme se tady dobře bavili. Po půlnoci to s vidinou lepšího zítřku balíme a cestou na penzion dáváme kebab v nedalekém tureckém fast-foodu.

Den D – tedy čtvrtek 18. února byl tady. I přesto, že se vstáváním si dal každý na čas, máme více než půl dne před odjezdem směr Alcatraz. Padl návrh navštívit místní obrazovou galerii s nadějí, že uvidíme na vlastní oči veledíla renesančních velikánů typu Da Vinciho, Santiho či Piettro De La Fracesci. Omyl! Obrazová galerie plná (pro lajka) neznámých malířů, kde 90 procent tvořily obrazy svatých na mraku uprostřed plátna a pod nimi klečících modlících se lidí, to byla silná káva…

Po vzkutku „nezapomenutelném“ kulturním zážitku se vracíme na penzion, dokupujeme několik plechovek pivka na cestu a konečně vyrážíme směr Alcatraz!

Cestou od metra ke klubu potkáváme staříka, který se nás ptá na lístky. Pavel se ho svou počeštěnou italštinou ptá, jestli kupuje, či prodává. Dědeček odpovídá, že obojí, což je zatím každému z nás trochu divné. O kus dále potkáváme jiného týpka, tentokrát jde o chlápka připomínajícího inspektora Cattaniho z legendární Chobotnice. Ptá se, jestli neprodáme lístek. Říkáme mu, že máme sice jeden navíc, ale musíme je nejdříve vyzvednout u okénka před klubem, protože jsme je bookovali přes internet. Přicházíme před Alcatraz, kde stojí ve frontě před vchodem už docela dost lidí. Je tu i spoustu stánků s různým oblečením Kasabian. Tričko za 50 éček si nikdo z nás vážně nekupuje, protože tušíme, že po koncertě budou minimálně o polovinu levnější. Pavel odchází koupit do nedalekého shopu ještě několik plechovek piva, protože jak brány, tak i box office, kde nám mají vydat lístky, se otevírají až skoro za hodinu.

Konečně je 19:30 a já vyzvedávám s vytištěným e-mailovým potvrzením o zaplacení všechny lístky. Odcházím od okénka, ale to už na mě mává inspektor Cattani, že chce tedy ten lístek. Pavel stojí ve frontě, která se pomalu sune dovnitř a tak zkouším jestli se s Italem dohodnu anglicky. Bohužel – neumí, ale s překladem nám pomáhá stánkař stojící vedle. Ptám se tedy stánkaře: „Nepřipádá ti tenhle člověk jako policajt?“ Ptám se tak hloupě proto, že nevím, jestli je legální prodávat lupeny z ruky na ulici a nerad bych při předávání lístku dostal místo peněz klepeta. Stánkař říká: „Ne, ne, proč se ptáš?“ Já mu tedy vysvětluji moje obavy a on říká: „Ne, ne, žádnej problém, tady v Itálii...“

Podávám lupen Cattanimu a on mi dává 25 euro. Říkám: „Počkej, počkej, takhle by to nešlo!“ Ital: „Co? Co? Na lístku je napsáno 25 euro,“ překládá mi z italštiny stánkař. Já odpovídám: „Ano, ale jde o vyprodanej koncert, takže pokud chceš lupen, budeš muset něco přitlačit.“ Nakonec prodávám lístek o 10 euro dráž a jsem docela spokojenej. Cattaniho pak vidím prodávat lupen o kus dál a určitě o dost dráž zase někomu jinému, takže takhle to chodí v Itálii s překupnictvím lístků…

Přidávám se ke klukům, procházíme branou, dáváme si kabáty do šatny (3 éčka… nic moc) a konečně vcházíme do sálu. Usedáme na podlahu, kupují se první kelímky s pivem a nedočkavě očekáváme začátek. Těšíme jsme se na Reverend And The Makers, kteří jim předskakovali celé anglické turné a my doufali, že tomu nebude jinak ani v Miláně. Od vedle sedícího anglického páru se bohužel dozvídám, že nebude žádná předkapela. Škoda, ale nedá se nic jiného dělat, než si jít k baru pro další pivo a čekat dál. Mimochodem - pokud jde o klub samotný, neexistovaly zde žádné fronty, ať už na alkohol či na toalety. I přesto, že byl koncert vyprodán, nebylo nabito k prasknutí. Z toho by si měli vzít příklad organizátoři v Česku, kteří s vidinou co největšího výdělku a na úkor pohodlí lidí naženou mnohdy na koncerty i nespočetně více lidí, než by bylo zdrávo. A o frontách nemluvě…

Po celkem dlouhém čekání se konečně někdo objevuje na pódiu, ladí se kytary a všichni tuší, že pánové z Leicestru tu budou co nevidět. Technici odcházejí, Alcatraz tmavne a z beden už se ozývá úvodní riff „Julie And The Mothman“. A je to tady! Přichází Tom, Serge, Ian, Chris a spol. Na Italech je vidět, že dost z nich úvodní song nezná. Důvod je ten, že vyšel pouze jako béčko na singlu Underdog a právě tahle věc následuje. Dav je hned o dost živější. Jako na albu střída Underdog parádní Where Did All The Love Go a nabasovaná instrumentálka Swarfiga. Dále klasika Shoot The Runner, při které létají davem kelímky s pivem, s čímž se na podobných akcích zkrátka musí počítat. Po ID a stařičké Processed Beats vytahuji mobil, abych si natočil klidnější akustickou Thick As Thieves.

Po několika chvilkách však vidím telefon, jak mi nepochopitelným způsobem vylétá z ruky do davu přede mnou. Okamžitě jsem se „ponořil na dno“, ale jediné, co jsem našel, byl zadní kryt. Naštěstí mi nějaká dobrá duše podává hlavní část. Baterie v tahu, ale aspoň že jenom ta…

Zbytek koncertu si tak užívám jak to jen jde. Taneční Stuntman střídá klasika Empire a po ní další celkem crazy pecka Fast Fuse. Jedna z mých nejoblíbenějších The Doberman zní naživo parádně a její pomalejší tempo nyní připomínalo něco jako klid před bouří, protože následuje pro mnohé asi nejznámnější věc Club Foot… To, co se při ní děje, je naprosto neskutečné, zkrátka totální masakr.

Kasabian se poté na chvíli loučí, ale každý počítá s tím, že ne na dlouho. Po chvilce jsou zpět s peckou, která je jedním z důvodů, proč vidět Kasabian. Poklidným tempem tak konečně začíná FIRE, která graduje do velice silného refrénu, při kterém celý dav křičí I‘m on fire!!!!! a skáče jako jeden muž. Nádhera, tohle chce zkrátka zažít na vlastní kůži!

Chvílemi si člověk myslí, že se propadne někam do útrob Alcatrazu. Přes následnou Vlad The Impaler se dostáváme k závěrečné LSF. Ti, kdo viděli Kasabian někdy naživo, vědí, že v porovnání s album verzí si ji pánové dokáží o dost protáhnout a v současného playlistu si ani nedokáži představit jinou pecku na závěr.

Kasabian se loučí a my také pomalu odchazíme. Ještě koukám po zemi, jestli nenajdu ztracenou baterii, ale nedaří se. U východu Ježi kupuje tričko z originálního merchandisingu, v šatně bereme kabáty a míříme ven. Stánkaři venku za dobu koncertu dost zlevnili, a tak trika, které stály 50 stojí nyní jen 10 euro. Bohužel nejběžnější velikosti M a L byly dávno pryč. Žádná oficiální afterparty se nekonala, takže míříme do English Football Pubu, kde už to dobře známe. Tam nás překvapila akce rum za 1 euro. Každý si zpočátku myslel, že půjde o nějaký obyčejný rum místní výroby, ale když se barman zeptal jestli Morgan, nebo Havanu, rozzářily se nám oči štěstím. Najednou se druhý den probouzíme v penzionu a nikdo si nemůže vzpomenout, jak včerejší večírek skončil a hlavně, jak jsme se dostali domů, protože bylo na základě různých indícií zřejmé, že jsme každý přicházel postupně… Nicméně koncert opět nezapomenutelný a už se moc těšíme na Open Air Festival. Poslední den jsme strávili nákupy a večerní návštěvou „italské“ restaurace s thajským personálem. Ráno transport na letiště a tradá domů…

(Autor: Jirka F., jeden z fanoušků Kasabian)